Vzhledem připomínala muže a v dnešní povrchní společnosti by asi neuspěla. Na přelomu 19. a 20. století jí ale nápadníci leželi u nohou a ženy ji braly jako významnou ikonu v boji za jejich práva. Seznamte se s neobyčejnou perskou princeznou. Její příběh jasně ukazuje, jak je krása v proměnách doby pomíjivý termín...
Zahra Chanún Tádž al-Sultana (1883-1936) by v dnešních internetových diskuzích zřejmě byla terčem posměšků a rozhodně byste si ji nedokázali představit jako vytoužený ideál krásy mnoha mužů. Srostlé obočí, knírek nad horním rtem a nepříliš ženské proporce by podle dnešních parametrů neprošly.
V Persii na konci 19. století měli ale naprosto jiné představy o ideální ženě. Dokonce se zdálo, že čím je žena maskulinnější, tím více nápadníků má. Západní vzhled vstoupil do popředí teprve po modernizaci Íránu. Není proto divu, že právě tato doba přála Zahře.
Fotogalerie
Osobitá žena se narodila čtvrtému perskému šáhovi z rodu Kádžárovců Násiru ad-Dín Šáhovi a jedné z jeho pětadvaceti manželek Turaně es-Sultaně. V pozdějším věku se stala velmi žádaným zbožím a venku na ni čekaly celé davy mužů, kteří si ji chtěli vzít za ženu. Třináct z nich prý dokonce spáchalo sebevraždu!
O její výjimečnosti napsal báseň íránský básník Aref Qazvini. Zahra se nakonec za jednoho ze svých nápadníků provdala a počala s ním dvě dcery a dva syny. Manželství ovšem dlouho nevydrželo a skončilo rozvodem. Zahra ostatně neměla, na dnešní poměry, pouze výrazný vzhled – byla to také zarytá feministka, která se ve své zemi snažila dosáhnout rovnoprávnosti.
Jako první žena se objevila na soudu bez hidžábu a osvojila si západní styl oblékání. Jako výtvarnice a spisovatelka pořádala jednou za týden literární sedánky, na kterých se scházeli intelektuálové. Byla rovněž zakládající členkou undergroundového hnutí Společnost za ženskou svobodu, které se cca od roku 1910 angažovalo v boji za práva žen. Její jméno a klíčová role v íránském feminismu se dodnes vyučuje na studiích o Středním východě.
Otevřete naši galerii a na vlastní oči se přesvědčte, že na to, aby žena okouzlovala davy, vůbec nemusí být učebnicovým příkladem chodící krásy.