Imrich Rešeta
11. 05. 2020 07:36
Zdroj: Wikimedia Commons/Brown Brothers, Public Domain
Uprostřed kruté aljašské zimy se město Nome potácelo na okraji epidemie záškrtu a pomoc byla vzdálená přes tisíc kilometrů. Navzdory silným vichrům, takřka nulové viditelnosti, a teplotám klesajícím k 50 stupňům pod nulou, se hrstka odvážných mužů a psů pokusila o nemožné.
Aljašské městečko Nomo mělo v roce 1925 přibližně 2000 obyvatel a další tisíce lidí žily v přilehlých osadách. O oblast se staral jeden doktor, Curtis Welch, který měl k ruce čtyři sestřičky a malou nemocnici s 25 lůžky.
Fotogalerie
Když Welch v roce 1924 zjistil, že jsou prošlé zásoby vakcíny proti záškrtu, požádal o další. Jenže zásilka by nestihla dorazit před uzavřením přístavu na zimu, a další loď mohla přijít až na jaře.
Epidemie za rohem
V prosinci 1924 se k Welchovi dostalo několik dětí, kterým diagnostikoval bolesti v krku nebo angínu. Záškrt nepředpokládal, protože ten je extrémně nakažlivý a v rodinách pacientů další lidé podobné příznaky neměli.
Dvacátého ledna se všechno změnilo. Doktor totiž oficiálně diagnostikoval první případ záškrtu u tříletého chlapce. Když se podobné symptomy následně objevily u sedmileté dívky, Welch se jí pokusil podat vakcínu z prošlých zásob, aby zjistil, zda by mohla mít nějaký účinek. Dívka však o několik hodin později zemřela.
Welchovi rychle došlo, že epidemie je jenom otázkou hodin, v lepším případě dnů, a bez vakcín představuje úmrtnost na záškrt sto procent. Ještě v ten den bylo narychlo zvolané mimořádné zasedání městské rady a ta okamžitě nařídila karanténu.
Další velkým městům na Aljašce poslal Welch upozornění na možnou hrozbu a požádal americkou veřejnou zdravotnickou službu ve Washingtonu o pomoc. Jenže nejbližší místo, kam mohla být vakcína dopravena, a to díky železničnímu spojení, které fungovalo i v zimě, bylo město Nenana, vzdálené od Nomy 1 085 km. Led znemožňoval lodní spojení, teploty klesající k padesáti stupňům pod nulou a silné vichry zase vzdušné spojení v letadlech s otevřeným kokpitem.
Cesta života
Dvacátého sedmého ledna vyráží z Nenany první ze psích spřežení, které měly v podobě štafetové dopravy doručit zásilku vakcín. Dohromady bylo na tisícikilometrové trase dvacet týmů a každý z nich zažil riskantní dobrodružnou cestu. Hned na prvním úseku „Wild Bill“ Shannon přišel o tři psy a utrpěl vážné omrzliny obličeje. Část trasy dokonce běžel vedle spřežení, aby se zahřál, jenže podchlazení stejně neunikl. Ale, stejně jako jeho kolegové, nevzdal se a pokračoval až do místa předání devítikilogramové zásilky.
Nejnebezpečnější úsek přešel se psy norský rodák Leonhard Seppala, nejslavnější mašér své doby. Vyrazil z Nome vstříc zásilce, aby jí převzal v městečku Shaktoolik, a vrátil se rychle zpátky. Seppala se rozhodl pro riskantní zkratku přes Nortonův záliv, kde hrozilo, že divoký vítr odtrhne pukající led a vyšle spřežení na moře. Projít hrozivým úsekem se povedlo několik hodin předtím, než se obrovská kra ze zálivu skutečně uvolnila.
Poslední část cesty trochu nedobrovolně připadla na Gunnara Kaasena, který vyrazil v tak husté vánici, že nic neviděl. Musel všechno nechat na svůj zvířecí tým a jeho důvěryhodného vůdce, psa Balta, jenž se víc než na zrak spoléhal na čich a instinkt. V jednu chvíli poryv prudkého vichru převrací sáně a zásilka vyklouzne do sněhu. Kaasen v panice shazuje rukavice a hrabe se v bílé mase holýma rukama. Balíček sice nachází, ale platí za to těžkými omrzlinami.
Kaasen ve vánici minul plánovanou zastávku v Solomonu, když to zjistil, byl už tři kilometry za ním, a tak se rozhodl pokračovat dál. Proto dorazil na další štaci, do Point Safety, v předstihu. Jenže tamější spojka ho nečekala tak brzy a neměla připravené spřežení. Kaasen se rychle rozhoduje pokračovat v cestě a pouští se do finálních 40 kilometrů.
Druhého února se v 5:30 ráno tichými ulicemi Nomy ozvalo životodárné štěkání Kaseenova psího spřežení. Tři týdny na to doktor Welch ruší karanténu.
Velký závod, velká historie
Dvacet odvážných mužů a sto padesát psů zvládlo 1085 kilometrů za pět dnů, respektive 127,5 hodiny. Ještě pořád měli v čerstvé paměti řádění Španělské chřipky, která v letech 1918-89 připravila o život přibližně polovinu obyvatel Nomy a šest procent všech lidí žijících na Aljašce. Záškrt by po rozšíření dorazil zbytek, takže bylo o co bojovat. I navzdory tomu, že se teplota pohybovala kolem 46 stupňů pod nulou, vítr dosahoval rychlosti 40 kilometrů v hodině a kvůli nulové viditelnosti se mašéři museli často spoléhat jen na instinkty svých psů. A zejména těch, kteří vedli smečky.
Největší sláva čekala na Gunnar Kaasen a jeho Balta, kteří mistrovsky zvládli poslední úsek. Pes dostal sochu v newyorském Central Parku a zahrál si ve filmu Balto's Race to Nome (Baltův závod do Nomy). Poté se stal součástí putovní prohlídky a z neutěšených poměrů ho zachránilo umístění do zoo v Clevelandu. Dnes je v clevelandském Muzeu přírodní historie k vidění jeho vycpaná podoba.
I když se různých poct dočkaly všechny tým, zůstávají přeci jenom lehce v Baltově stínu. Snad jedině Leonhard Seppala, respektive šéf jeho spřežení Togo, kterému udělil zlatou medaili slavný průzkumník Roald Amundsen, se dočkali satisfakce. Kam přijeli, vyvolali bouřlivé přivítání a na rozdíl od Kaasenova spřežení jezdili a závodili i nadále.
