Barbara Lorenzová
07. 12. 2018 11:51
Zdroj: hdnicewallpapers.com
O první lásce se tvrdí, že je jako los, který nevyhrává, ale do smrti si pamatujeme jeho číslo. Je to opravdu tak? Opravdu nás první láska tolik zasáhne, že si ji pamatujeme celý život? A proč tomu tak je? To si zkusíme přiblížit v následujícím textu.
Dlouhé letní večery, prázdninová bezstarostnost, diskotéka pod širým nebem a čerstvých sedmnáct let Tak vypadají klasické kulisy pro první opravdovou lásku a možná i pro první milování. Vzpomínka na celý život však může všechny budoucí vztahy pořádně zkomplikovat.
Co je to vlastně ta zamilovanost? Podle vědců jde pouze o velmi důmyslný koktejl hormonů a neurotransmiterů, které nutí lidi rozmnožovat se a zachovat tak živočišný druh. Ve chvíli, kdy narazíme na vhodný protějšek, zaplaví náš mozek látky podobné drogám a nasměrují nás tak k jedinému cíli. Buší nám srdce, potíme se, snadno zrudneme. Také energie máme na rozdávání. Místo spánku dokážeme promazlit s partnerem celou noc, aniž by nás to druhý den trápilo. Tenhle účinek je v zásadě shodný s kokainem, pervitinem nebo v mírnější verzi se silnou kávou nebo čajem. S jediným rozdílem, tenhle opojný mix si naše tělo připravuje samo.
Bylo vědecky potvrzeno, že romantický cit potlačuje aktivitu mozkových nervů, které mají co dočinění s kritickým sociálním hodnocením druhých lidí a s negativními emocemi. Jednoduše řečeno když se do někoho zamilujeme, potlačí náš mozek schopnost zhodnotit ho objektivně. Proto rčení, láska je slepá, není tak docela od věci.
V mládí, tedy v šestnácti nebo sedmnácti letech člověk ještě nemá s tímto citem žádné zkušenosti, neumí se na problém podívat kriticky. Protože ještě nezažil žádná zklamání na poli lásky a ponaučení, která z nich časem získá. Poprvé v životě se ocitá na rozbouřeném hormonálním moři bez záchranného kruhu, jeho pocity štěstí nebo zoufalství jsou absolutní, a pokud byste s nadhledem dospělého chtěli jeho osudový vztah zlehčovat, neuvěří vám.
První lásky prý do značné míry určují, jak budou vypadat naše budoucí partnerské vztahy a jaké partnery si budeme časem vybírat. Paradoxně tak nejvíc může uškodit vztah, na který vzpomínáme dodnes s nostalgií a přítel, se kterým bychom se chtěli stále sejít. Lidská paměť je totiž selektivní. Jako příklad poslouží naši prarodiče, kteří tvrdí, že za jejich mládí bylo všechno lepší. Prostě špatné vzpomínky se snaží mozek vytěsňovat a hezké si ještě víc idealizuje. A podobným způsobem „vyčistí“ mozek i zážitky první lásky. Za patnáct let si už většinou nevzpomeneme na hádky nebo na zkaženou sobotu, ale na fantastický večer na taneční zábavě a jeho romantické pokračování.
Vytvoříme si v hlavě zidealizovanou podobu prince a s ní potom přistupujeme ke všem dalším vztahům, což není vždy úplně ideální. Protože přesto, že si myslíme, že naše první láska by byla určitě ve spoustě věcech lepší než nynější partner, skutečnost je úplně jinde. Pokud by nám totiž nebylo sedmnáct, měli jsme všední starosti klasického dospěláka, už by ten náš princ nebyl tak roztomilý a bezstarostný jako tenkrát na louce pod hvězdami.
Takže pokud vám nevychází stále další a další vztahy, zkuste se zamyslet. Nesrovnáváte partnery se svým prvním milovaným? Nesnažíte se ve třiceti zažít něco, co si pamatujete ze svého dospívání a co máte zidealizované? Zkuste se od těchto myšlenek oprostit a dejte šanci novému vztahu, i když třeba zprvu nebude úplně podle vašich vysněných představ.
