Imrich Rešeta
17. 10. 2020 11:19
Zdroj: Amazon Studios
Čerstvý šedesátník Jean-Claude Van Damme je muž plný kontrastů. Na jedné straně jsou bicepsy a neustálé souboje, na té druhé vášeň pro balet a poselství o rodině, které protlačil do spousty svých akčních filmů.
Jeho elegantní pohyby a tělo plné energie působily v oblasti béčkových akčních filmů nezvykle uhlazeně a esteticky.
Fotogalerie
Nepomohlo mu ani to, že obvykle pózoval s napnutými bicepsy, polonahý nebo se zarputilým výrazem ve tváři. Na to byla jeho pohybová průprava až příliš odlišná od další reprezentantů žánru.
Balet místo karate
Jean-Claude Camille François van Varenberg, jak zní jeho původní jméno, se narodil 18. října 1960 v Bruselu. Díky tomu a kariéře v akčním žánru dostal přezdívku Svaly z Bruselu. Byla by ale škoda zjednodušit jeho životní dráhu jenom na čistě fyzickou přítomnost před kamerou.
Když mu bylo 11 let, otec ho poslal na karate, aby z něj vyhnal nerda, mladý Jean-Claude byl prý útlý, nosil brýle a tak dále. „Ale vždycky mě přitahoval balet. Kvůli jeho obratnosti, strečinku, eleganci a skutečnosti, že jste schopni to zvládnout, aniž na tváři projevíte jakoukoli bolest," vzpomíná Van Damme v roce 1993 pro Chicago Tribune. A vzápětí si postěžuje, že lidé považují balet za běžnou věc. „Není tomu tak. Je velice náročný. Je velmi těžké dát ramena dolů, držet boky rovně, roztáhnout nohy a udržet někoho v jedné ruce na jedné noze. Kombinoval jsem eleganci a pohyby baletu se sílou karate, co mi ve filmech hodně pomohlo."
Bylo mu asi 16 let, když začínal s baletem. Dokonce dostal i profesionální nabídku z Paříže, kde potřebovali šikovné tanečníky. Van Damme říká, že není snadné je najít. Američané si podle něj myslí, že balet je pro slečinky, ale velmi se mýlí. A jako příklad zmiňuje slavné tanečníky Rudolfa Nurejeva a Michaila Baryšnikova, kteří mají v nohách ohromnou sílu.
Mistr naděje
Mladý Jean-Claude snil o tom, že jednou bude točit filmy jako jeho oblíbenci Jean-Paul Belmondo, Steve McQueen nebo Montgomery Clift. K Belmondovské sebeironii svým způsobem dospěl, ale patrně jen v seriálu Jean-Claude Van Johnson. Jinak se mu ze škatulky moc vykročit nepovedlo. A to si už na začátku 90. let uvědomoval, že jeho první filmy jsou neomalené a hloupé.
Když se ho jednou zeptali, co jiného přináší v porovnání se žánrovými kolegy, odpověděl, že možná zranitelnost. „Jsem také velmi upřímný. Když točím film, i nízkorozpočtový, vždy se v něm objeví malé poselství o rodině, bratrech a pomoci ostatním. A tím se vracíme k té věci se zranitelností. S tím se děti můžou ztotožnit.“
V podstatě má pravdu. Spousta jeho filmů je o mstě za zmláceného/zabitého příbuzného nebo kamaráda, ale je v nich také trénink a důraz na vytrvalost. Často jsou také o tom, že i když se stane něco opravdu špatného, protože svět není jenom duhové místo pro život, někde tam venku je někdo, kdo podá pomocnou ruku, zasvětí to tajů boje a odplata je záhy na cestě.
Je tam naděje, že všechno dobře dopadne. Ostatně i jeho postavy často dostanou strašnou nakládačku, ale v posledních minutách se vzchopí a otočí poměr sil ve svůj prospěch. Když nic jiného, vedle dnes už zaprášené poličky s VHS dal Jean-Claude Van Damme spoustě lidí naději, že s dostatečným úsilím lze dokázat všechno. A čas ukázal, že u toho nemusíte používat kopy z otočky a mít jeho bicepsy.
Na nejzajímavější filmy Jean-Clauda Van Damma se můžete podívat do GALERIE:
Fotogalerie
Zdroj: chicagotribune.com
