Imrich Rešeta
17. 01. 2021 21:54
Zdroj: Wikimedia Commons/Edmund Leighton, Public domain
Možná to bude znít lehce překvapivě, ale dnes jsou pásy cudnosti asi rozšířenější než ve středověku, tedy v době, které se nejvíc přisuzují.
V základních obrysech to může vypadat následovně: na obzoru se ve slunečnými paprsky zahřátém tetelivém vzduchu objevuje chvátající obrys, z něhož se s přibývajícími minutami vyloupne postava rytíře v lesklé zbroji, který se žene za svou paní po několikaleté odluce strávené dobýváním v dalekých zemích. Jede s myslí nezakalenou chmurami, neboť ví, že žena jeho srdce zůstala po dobu nepřítomnosti milovaného chotě nedotčena.
Až na to, že to takto podle všeho vůbec nebylo.
Mýtus o železné obraně
Pás cudnosti zjednodušeně řečeno představuje přísnou metodou vymáhání věrnosti, protože jeho nošení zabraňuje ženě v pohlavním styku. Pro rytíře, kteří jezdili na výpravy, jenž se mohly z několika týdnů natáhnout na několik let, to byla jakási pojistka, že si žena nenajde jiného partnera a nezplodí s ním dítě.
Problém je ale v tom, že byť se pás cudnosti pojí se středověkem, ve většině dobových textů chybí zmínka o něm. A pokud ano, jde obvykle o beletrii, nebo rovnou satiru, v níž bývá muž odcházející do boje vyobrazován jako hlupák mající oslí uši, neboť za rohem se na své vlastní dobývání chystá další muž se stejným klíčem.
O tématu pojednává třeba německý mediavelista Albrecht Classen v knížce The Medieval Chastity Belt: A Myth-Making Process (Středověký pás cudnosti: Jak vzniká mýtus). Prestižní periodikum The American Historical Review o ní píše, že další hřebík do rakve pásu cudnosti by neměl být nutný. Classenova knížka jej sice měla definitivně zabít, ale lidé jsou stejně ochotní dál věřit prokazatelně nepravdivým věcem o současné i středověké kultuře.
Venušin pahorek v ohrožení
Sám Classen pak píše, že literární odkazy na použití opasku jako dárku pro manželství nemají nic společného s pásem cudnosti. „Žádný autor kázání, didaktických nebo právních textů pás cudnosti nezmiňoval. Pravděpodobně proto, že už jeho základní myšlenka popírá primární potřeby lidského (ženského) těla.“
Semmelweisovo muzeum historie medicíny v Budapešti v roce 2010 uspořádalo výstavu o historii pásů cudnosti a všechny tyto doplňky ukázaly, že by jejich kovové nebo drsné povrchy způsobily během několika dní trvalé hluboké zranění v oblasti rozkroku. Proč tedy vznikla tato idea? Možná je za tím mužský strach z toho, že žena si může zvolit i někoho jiného. Do důsledků to ale nebylo dotaženo, šlo spíše o doporučení pro ženy a dívky, aby v době nepřítomnosti partnera nepodléhaly svodům jiných mužů.
Web Technology.org nabízí teorii, podle které si během renesance lidé začali idealizovat středověkou lásku a rytířství. Někdo se rozhodl, že pro muže bylo velmi romantické chránit své ženy pásy cudnosti. A nový mýtus byl na světě. Někteří lidé prý začali během období renesance používat pásy cudnosti, protože naivně věřili, že jsou inspirováni středověkem. Byly vyrobeny z kovu, překrývaly reprodukční orgány, ale přesto umožňovali vyprazdňování skrz pár otvorů s ostrými zuby. Protože neustálý kontakt s kovem vedl k infekcím, pásy cudnosti z doby renesance byly potaženy látkou.
Pás cudnosti dnes
Ano, v muzeích po celém světě se objevují pásy cudnosti, ale odborníci se domnívají, že nepocházejí ze středověku, nýbrž z 18. a 19. století, kdy vznikaly jako nevkusné kuriozity pro pobavení šlechty. Jeden takový má i Britské muzeum. V textu k vystavenému kousku, který je mimochodem označený za falešný, se píše, že pás cudnosti byl patrně vynalezen kolem roku 1400 v Itálii a používal se zřídkavě. Jeho výskyt v období renesance pak spadá pouze do sféry fikce.
Na rozdíl od těch středověkých se moderní pásy cudnosti opravdu používají a ve velkém, ale s jiným účelem. Představují objekty fetiše a patří do BDSM, tedy oblasti ne pouze na postel limitovaných hrátek se svazováním, poslušností, dominancí a submisivitou. A co je zajímavé, prý se vyrábí víc verzí pro muže než pro ženy.
Jde ale samozřejmě o oboustranný konsenzus, kdy se vše odehrává po předchozí domluvě a s touto moderní verzi nehrozí ošklivé poškození pohlavních orgánů, nebo infekce, která by mohla následovat po delším nošení. Kdo ví, jak se na tuto sekci 20. a 21. století budou dívat třeba v roce 2300.
Zdroje: britishmuseum.org, thevintagenews.com, smithsonianmag.com, technology.org
