Radka Křivánková
28. 01. 2020 10:00
Zdroj: Unsplash.com
V určité míře je disociace jako obranná reakce lidské psychiky běžná. Většina z nás některé traumatické události nedokáže zpracovat ve vědomé mysli, a tak je zatlačuje do podvědomí. Odtud je však jen krůček k patologii. Právě tak vznikají disociační poruchy, ty nejbizarnější poruchy psychiky vůbec...
Zatlačování negativních zážitků a vzpomínek do podvědomí hrozí celkovým rozkladem psychiky. Psychické potíže navíc snadno konvertují do podoby potíží fyzických. Disociativní (také disociační) porucha pak může spočívat například v ochrnutí části těla. Příznaky disociace však bývají polární. Ochrnutí, nehybnost, stupor a útlum na jedné straně provází intenzivní projevy afektu, třes, hyperaktivita, zvýšená emotivita a primitivní reakce na straně druhé.
Fotogalerie
Disociačních poruch je víc
Jejich původ je vždy psychogenní. Vznikají jako obranná reakce psychiky na prožité trauma. Úzkost se mění na somatické symptomy. Projevují se ztrátou integrace mezi vzpomínkami, vědomím vlastní identity, pocity a kontrolou tělesných pohybů.
Dříve se označovaly jako hysterická neuróza. Psychika se dostává na úroveň podvědomí, resp. nevědomí, i proto tyto poruchy zaujaly i Sigmunda Freuda, autora psychoanalýzy i samotného pojmu nevědomí. Ten také sepsal Studii o hysterii, aby pacientům nabídl pomoc. I v současnosti je však pomoc pro pacienty s disociační poruchou značně omezená. Dodnes si také lékaři s dramatickými a bizarními projevy disociace lámou hlavu, nejenom psychiatři a psychologové, ale i neurologové. To potvrzuje i Michal Raszka z Psychiatrického centra Praha.
Klíčem je zvládnutí traumat a negativních zážitků
Protože hysterické klinické příznaky často reálně napodobují nejrůznější somatická onemocnění, bývá obtížná již samotná diagnóza.
Psychoanalýza a další terapeutické metody zdaleka nejsou účinné u všech pacientů. Velká část postižených však vykazuje zlepšení při terapii pomocí hypnózy. Ostatně právě hypnabilita, tedy psychické vlastnosti pro snadné zhypnotizování jedince, patří k typickým rysům disociačních poruch. Na druhé straně v praxi bohužel po odstranění specifických příznaků nezřídka nastává situace, kdy se záhy objevují příznaky nové. Pro léčbu je tak klíčová psychoterapie, která pacienta učí zvládat traumata a problémy jiným způsobem než disociací či konverzí.
