Barbara Lorenzová
25. 10. 2018 23:33
Zdroj: archiv
Adina Mandlová a Lída Baarová byly bezpochyby hvězdami stříbrného plátna ve třicátých letech. Obě byly krásné, ale každá se ke slávě dostávala jinými způsoby. Osobní vzpomínky na obě dámy má poslední žijící herečka Zdenka Procházková, která se pohybovala ve společnosti hereckých kapacit předválečného i poválečného období.
Kolik se tehdy vydělávalo u filmu?
Nevím přesně kolik vydělávaly ty hvězdy, asi dost. Ale pamatuju si, když jsem v šestačtyřicátém točila svůj první film, vydělávala jsem dva a půl tisíce denně. Když někteří herci hráli v divadle i ve filmu, divadlo mělo přednost, jelikož se museli účastnit zkoušek a představení, proto byli pouštěni na filmování během přestávek.
Bylo těžké získávat role? Existovala protekce?
Protekce byla, je a bude. Když to byla protekce ze vztahu muž/žena a vyskytla se další žena, ta první zase spadla. Natočila jeden dva filmy a byl konec. Takových hvězdiček bylo. Pokud byly dobré a talentované, uchytily se samy a už nebyly závislé na mecenáších. Určitě byly herečky, které byly dobré, ale nedostaly se k tomu. Jak říkal můj první muž, zahrát velkou roli není těžké, ale být do té role obsazen, to je hodně těžké. Různorodé role, které dostáváte z vás dělají zkušeného herce a díky tomu, že jednou hrajete holku z ulice a podruhé dámu, herecky rostete a zlepšujete se. Potom už není potřeba žádná protekce.
Jak to bylo s rivalitou a závistí mezi herečkami?
Když se jednalo o velké role, bylo všem jasné, že ji může hrát jen jedna, takže to mezi sebou herečky tolerovaly. Když ale některá seděla za pecí a její kamarádka šla z role do role, tak z toho potom vznikaly nenávisti.
Vy sama jste měla mezi herečkami kamarádku?
Nemůžu říct, že bychom se scházely nebo dělaly babince, spíš se každá starala sama o sebe. Ale také nebyl čas, člověk pořád něco dělal. Dopoledne byly zkoušky, večer představení, sem tam rádio, občas nějaký ten kluk.
Jak vzpomínáte na nejvýraznější herečky té doby, například Lídu Baarovou?
Já jsme Baarovou neměla ráda, protože to byla herečka, která v době války nedá se říct, že byla nacistka, ale šplhala se přes německé pány až nahoru. Goebbels se chtěl rozvést a jít s Baarovou do Japonska jako velvyslanec, jenže Hitler to neakceptoval a poslal Baarovou zpátky do Čech. Ona by s ním bývala stejně nešla, protože jí šlo především o kariéru. Její největší bolest byla, když odřekla pozvání do Hollywoodu. Bylo jí jedno, že její tatínek přišel o nohu, maminka zemřela u výslechu a sestra skočila z terasy. To všechno šlo mimo ni. Jí nejvíc trápilo, že tenkrát podlehla Goebbelsovi, který říkal, že už se nebude moci do Německa vrátit, pokud odejde. A bůh ví, co by ji tam čekalo. Já myslím, že ona byla strašně krásná, ale velká herečka to nebyla a v Hollywoodu byly hvězdy, jako Greta Garbo, které opravdu uměly.
Potkala jste se s ní někdy osobně nebo při práci?
Setkala jsem se s ní na dvaatřicátých narozeninách Nataši Gollové, která pozvala spoustu lidí a tam jsem se seznámila se všemi těmi kapacitami. Byly tam Adina Mandlová, Ljuba Hermanová, Hana Vítová a poznala jsem tam i Sváťu Beneše, se kterým jsem potom hrála často v Městských divadlech pražských. Zkrátka to byla společnost herců, kteří hráli hlavní role a já v té době byla konzervatoristka a všechno jsem to tam pozorovala zpovzdálí. Tam jsem viděla, jak se Lída chová povýšeně, byla to dáma – německá hvězda.
Dá se to samé říct i o Adině Mandlové?
Ne, Adina byla vzdělaná a chytrá. Měla, já nevím, jestli vadu, ale Adina měla hrozně ráda mužský. Bylo jí jedno, jestli spí s Němcem, Francouzem nebo Čechem. Ta nepoužívala muže k tomu, aby se dostala nahoru, nepotřebovala to, protože byla talentovaná a krásná. A také si jí vážím proto, že nenatočila kromě jednoho veseloherního filmu, který natáčel německý režisér v Praze, ani jeden jediný německý film. Myslím si, že Adina by nehrála v žádných propagandistických filmech, na rozdíl od Baarové.
Hrála jste i s Oldřichem Novým...
Na toho moc ráda vzpomínám. S Oldřichem Novým jsem dělala hru Julie, ty jsi kouzelná. Jeli jsme s tím potom i do Vídně, což byla vlastně moje zásluha, protože jsem poprosila tamního ředitele divadla, aby pana Nového angažoval. Chtěla jsem to hrát se stejným režisérem, jako v Čechách, takže ho angažovali a musím říct, že jsme měli moc dobré kritiky. Oldřich Nový, ač dělal dojem takového bonvivána, při zkouškách býval velice přísný režisér a dokázal se rozčílit. Na mě tedy ne, ale pamatuju si, že tam bývali nepříjemnosti s jinými.
