Všude je jenom oblečení. Ve skříni ho máme tolik, že ani nevíme, co si máme vzít na sebe. Jak se ale ženy oblékaly za komunismu, kdy tu ještě nebylo téměř nic?
V obchodech se objevovala především konfekce ze sériových fabrik z těch nejlevnějších materiálů. Před sametovou revolucí se prosazovaly především materiály umělé, jako například dederon, syntetické vlákno z NDR, tesil nebo chemlon.
Obchody neposkytovaly velký výběr. Prodávaly se stejné modely v různých velikostech. Hitem doby byly lesklé legíny, trika s páskem, halenky a saka s vycpávkami v ramenou.
Obrovská byla také poptávka po džínách z Tuzexu. Tuzex je zkratka ze slov tuzemský export. Maloobchodní síť, kde se za valuty nebo za bony dalo koupit zahraniční zboží, které se jinde nenabízelo.
Pro lepší kousky se také jezdilo do Prahy, na Václavské náměstí do Domu módy, do Kotvy nebo do Bílé labutě. Luxusní konfekci pro ženy nabízel obchod Femina. Vyhlášený byl také Liberecký výstavní trh, kde představovali své kolekce výrobci oblečení.
Ale ani uzavření hranic nezabránilo pronikání módních výstřelků ze Západu. Přišla vlna zvonových kalhot, krátkých sukní a hippie styl. Obrovský boom zaznamenala džínová móda. Kdo neměl plesnivé džíny zvané plísňáky, jako by nebyl. A kdo neměl plísňáky, musel alespoň nosit manžestráky.
V socialistických zemích však bylo toto zboží nedostupné a tak záchranou pro většinu byla německá Burda a šicí stroj. Šilo se a přešívalo všechno. Vycházely časopisy se střihy na pletení, jako třeba Dana nebo Dorka. Pokud tedy ženy toužily po hezkým oblečení pro sebe nebo své ratolesti, nezbylo než usednout k šicímu stojí nebo pletací jehle.