Barbara Lorenzová
14. 10. 2018 22:51
Zdroj: archiv Benzina
Od 12. října začalo platit jednotné značení pohonných hmot pro země Evropské unie. Značení by mělo zjednodušit orientaci na čerpacích stanicích v zahraničí. Pojďme se podívat do historie, jak se paliva pro motoristy vyvíjela v čase.
Potřeba benzinek
Na přelomu 19. a 20. století nabral rozvoj automobilismu nečekaných obrátek, proto se začalo řešit, kde si motoristé budou moci doplnit palivo do svých strojů. V roce 1904 se v Praze konala ustavující valná hromada Českého klubu motocyklistů. Během schůze byl odhlasován návrh na zřízení „stanic klubu“, které by členům sloužily k doplnění paliva a odpočinku po náročné jízdě. Ještě téhož roku zahájilo prodej paliva sedmnáct vybraných hoteliérů, hokynářů, drogistů a lékárníků z okresních měst.
Benzin se původně neprodával na litry, ale na kilogramy. Členové klubu ho pořídili za jednotnou cenu 40 haléřů, ostatní pak zaplatili o něco více. Benzin byl dostupný v 10 litrových demižonech anebo ho úslužný hokynář načerpal přímo u stanice. Po čase nepraktické demižony nahradily 180 litrové sudy, které už byly opatřeny ručními pumpami. Obsluha motoristů se tak výrazně zefektivnila.
Nové technologie ve výrobě paliv
V roce 1907 vyjely v Praze ke svým zákazníkům první autodrožky a pošta zahájila přepravu zásilek nákladními auty. Poptávka po benzinu stoupala v souvislosti s prudkým rozvojem motorismu na počátku 20. století nejen u nás. To se muselo nutně projevit i jeho zdražováním: cena benzinu se tak v letech 1904–1906 téměř v celé Evropě zdvojnásobila. Motoristy, ale i chemické inženýry začal pochopitelně zajímat vývoj ekonomicky přijatelné výrobní procedury, která by dovolovala vyrábět benzin i z těžších ropných frakcí. Tak byla v roce 1910 objevena technologie krakování a díky ní i další zdroje frakcí, využitelné pro benzinová a dieselová paliva. I když tehdejší motory spotřebovaly na kilometr v průměru více nafty než benzinu, výrazně nižší cena nafty tuto nevýhodu snadno vyvážila.
Jak na levnější benzin
Hledání východiska z poválečné hospodářské nouze přineslo zanedlouho další levnou alternativu benzinu v podobě lihobenzinových směsí s použitím lihu vyráběného z brambor a cukrové třtiny. V roce 1923 u nás vznikly dva podniky zaměřené na obchodování s lihem: Družstvo hospodářských lihovarů a Svaz českých průmyslových lihovarů. Tyto společnosti byly ministerstvem financí zplnomocněny k řízenému hospodaření s lihem, a tak v roce 1923 prosadily povinné míchání etanolu do benzinu. Typickým příkladem ve své době rozšířeného paliva byla například směs s obchodním názvem Dynalkol, složená z 50 % lihu, 30 % benzinu a 20 % benzolu. Dynalkol hojně využívaly i československé dráhy nebo armáda.
Vedle lihobenzinových směsí byla v prodeji také paliva, která se vyráběla vysokotlakou hydrogenací uhlí. Hlavní surovinou pro výrobu pohonných hmot však zůstávala stále ropa. Rok 1927 přinesl zásadní obrat v klasifikaci benzinu: jeho kvalita se nově začala měřit oktanovým číslem. Nejrozšířenější byl benzin 60oktanový, některé společnosti, například Fanto, nabízely dokonce benzin 70oktanový.
Bez olova
Míchání olejů s benzinem patřilo od počátků existence čerpacích stanic k rutině obsluhujícího personálu. Až do sedmdesátých let, kdy se objevily první speciální stojany, byly neodmyslitelnou součástí všech čerpacích stanic konve na olej, plechové odměrky a nálevky. Než se v polovině 60. let začaly prodávat balené aditivované oleje, míchala obsluha stanic na požádání tzv. sezónní oleje, tedy oleje pro zimní a letní období. Nejprodávanější byly Trysk, Mogul a Golem. Důležitým mezníkem se stal rok 1988 – tehdy totiž Benzina uvedla na trh první bezolovnatý benzin BA 95 Natural. Během deseti let 95oktanový Natural a 91oktanový Normal tvořily v síti Benziny šedesát procent prodeje pohonných hmot.
