Imrich Rešeta
31. 07. 2020 07:54
Zdroj: Archiv D.P.
Absence pracovních příležitostí, které by šlo skloubit s rodičovstvím nebo stigma životního neúspěchu. To jsou patrně dva největší dlouhodobé problémy samoživitelek. Lze si s tím poradit?
Podle některých odhadů je v České republice až 200 000 samoživitelek a samoživitelů. Pomocnou ruku jim, bez ohledu na pohlaví, podává Klub svobodných matek, organizace postavená na tom, že úspěšnější pomáhají těm, kteří neměli tolik štěstí. Ředitelkou Klubu svobodných matek je Dana Pavlousková, která má za sebou řadu let v diplomacii, a díky její neutuchající energii téma samoživitelství v posledních letech rezonuje ve společnosti hlasitěji.
Říká se, že téma samoživitelství je přehlíženo. Jak je to podle vás?
Záleží na tom, jestli mluvíme o přehlížení ze strany médií, nebo ze strany státu. V prvním případě bych řekla, že situace se během posledních pár let změnila. Pokud chtěl člověk dohledat informace o samoživitelích třeba před pěti lety, téměř žádné komplexnější informace nenašel. Právě medializace, respektive upozorňování společnosti na fakt, že tu máme jeden výrazný opomíjený společenský problém, patří hlavní priority naší neziskové organizace.
Co se týká „přehlížení“ ze strany státu, obecně bývá náš sociální systém hodnocen jako štědřejší v rámci Evropy, s čímž se dá souhlasit. Na druhou stranu rodiče samoživitelé nejsou v jeho rámci nijak zohledňování, sociální systém pomáhá plošně.
Samoživitelství není prohra
Proč se ve společnosti na samoživitelku pohlíží jako na tu, která nějakým způsobem neuspěla, nebo je to její vina?
Tak to vážně nevím, je to dlouhodobé stigma. Pokud je samoživitelem muž, je v očích veřejnosti hrdina, pokud je to žena, je to tzv. loser. Někdo, kdo udělal životní chybu. Není to moc fér, že?
To rozhodně ne. Co můžeme udělat, aby se to změnilo?
Na to vlastně přesnou odpověď neznám. Dle mého názoru to souvisí s určitou tolerancí vnímání ve společnosti, kdy je pro řadu lidí snadné soudit bez znalosti hlubší podstaty věci. Vzpomínám proto na moudrá slovy mojí babičky: „Nikdy se nerouhej, nikdy nevíš, co ti život přinese."
A jak se na ně dívají jejich rodiny nebo nejbližší okolí?
Tak to nevím, to by vám museli říct přímo oni. Na druhou stranu z praxe vím, že odpověď není jednoznačná, externí postoje jsou rozličné – od pomoci přes neutralitu až k odsuzování.
I neúplná rodina poskytne dobrou péči
Děti samoživitelek vyrůstají v ne zcela běžných podmínkách. Jaký to má vliv na jejich vnímání vztahů?
Myslím, že tradiční vnímání rodiny je na místě a je nutné dětem dobře vysvětlit, proč jejich konkrétní rodina nesplňuje standardně nastavené společenské normy. Vezměme to tak, že dítě samoživitelky nemusí automaticky znamenat sociální vyloučení, řada dětí v neúplných rodinách je v běžné péči nebo, ačkoliv je přidělené do péče matce, pravidelně se s otcem stýká. Takže neúplnost je relativní.
Je nějaký rozdíl v tom, když se o děti stará žena, respektive muž?
Naše organizace provozuje dvě skupiny, Klub svobodných matek a Klub svobodných tátů. Z mého pohledu je cíl péče pro všechny stejný: aby dítě bylo v pohodě a mělo život jako děti v úplných rodinách. Určitá diference se dá identifikovat ve větší pragmatičnosti a praktičnosti mužů.
O důležitosti solidarity
Jak v Klubu svobodných matek funguje princip solidarity kariérně úspěšnějších žen s ostatními?
Solidarita je hlavní motto našeho projektu. Ten byl postaven právě na myšlence, že silnější pomáhá slabšímu. A konkrétní formy solidarity, pomoci jsou skutečně nejrůznější – poskytování informací, sdílení rad nebo materiální pomoc. Přímo naše organizace má pomoc rozdělenou do tří rovin: finanční, materiální a odborné. Za první pololetí jsme pomohli rodičům samoživitelům částkou přesahující 1,5 milionu korun, z toho 80 procent během koronavirové krize. Aktuálně nám běží letní program pomoci, v rámci kterého platíme dětem letní tábory a zajišťujeme volné vstupenky do Mirakula, zoologických parků či Dinoparků v celé České republice. Co se týká odborné pomoci, naše právní oddělení poskytuje rodičům bezplatnou právní pomoc především v oblasti vymáhání dlužného výživného.
Mění se nějak přístup zaměstnavatelů k samoživitelkám? Berou je víc vážně než třeba před 5 lety?
Upřímně nevím, k tomuto nemáme relevantní čísla. Obecně ale mohu říct, že na otázku: „Co by měl stát udělat pro samoživitelky“ dlouhodobě odpovídám, že zajistit práci. A to takovou, aby šla skloubit s péčí o děti. Což se může zdát jako jednoduchá věc, ale není. Jiná situace je v Praze a Středočeském kraji, kde je pracovních nabídek relativně dostatek. Jakmile půjdete 100 kilometrů za hlavní město, situace na trhu práce se dramaticky mění.
