Imrich Rešeta
14. 04. 2020 08:14
Zdroj: Showpix.cz
Anthony Almojera má za sebou 17 let práce záchranáře v New Yorku. To by mělo mluvit za všechno. Ale ani on nebyl připraven na to, co město čekalo po vypuknutí pandemie.
Pracuje šestnáct hodin denně a kromě péče o pacienty se také snaží povzbudit kolegy, kteří se bojí o své rodiny a vlastní životy. Přestože naděje pomalu dochází, Anthony Almojera, který kromě práce seniorního záchranáře zastává také pozici viceprezidenta Hasičského záchranného sboru v New Yorku, nachází každý den sílu vstát, jít ven a čelit realitě.
Fotogalerie
Před týdnem zažil něco, co nazval nejtěžší den svého života a podrobně ho popsal reportérce BBC Alici Cuddy. Není to jednoduché vyprávění. Zejména s ohledem na to, že se odehrává ve vyspělé velmoci a v 21. století.
Vzpomínky na 11. září
Almojera začíná vyprávěním o tom, že se docela slušně vyspal, s ohledem na to, kolik nouzových telefonátů převzal den předtím. Pochvaluje si celých pět hodin strávených spánkem. Budík mu zvoní v pět, ve sprše poslouchá čerstvé zprávy a pak zamíří do práce. Ještě než nastoupí na šestnáctihodinovou směnu, musí dezinfikovat všechno vybavení, od batohu přes klíče až po rádio. Virus totiž může přežít na všem. Udržet si ho od těla a od spolupracovníků je základ.
„Ve válce vidíte kulku, víte, kdo je váš nepřítel. Tohle je ale válka s neviditelnými náboji - všechno, s čím přijdete do kontaktu, je náboj, který vás muže dostat," říká pro BBC Almojera. V šest hodin a dvě minuty se přihlásí do záchranného systému a v té chvíli již mají od půlnoci zaznamenaných 1500 přijatých hovorů. V těchto dnech bývá telefonátů kolem 6500, co je o polovinu víc než průměr. Vždy, když se třeba městem přežene vlna horka, počet se zvedne, ale dosud nejrušnější to bylo 11. září 2001. Tehdy volalo 6400 lidí. Jenže ne každý nahlašoval nového pacienta, jak je tomu teď...
Když sebevražda představuje úlevu
Almojera prakticky hned vyráží do terénu k srdeční zástavě. Před vstupem do domu, kde leží muž, jenž měl prý pět dnů horečku a kašel, si navléká ochranný oděv, masku a rukavice. Po třiceti minutách oživování ho bohužel musí prohlásit za mrtvého. Vrací se k vozu, všechno je potřeba sundat a dekontaminovat. Na centrálu ohlásí, že je zase k dispozici a do 11 hodin stihne dalších pět výjezdů.
Jen jeden se vymyká, není důsledkem koronavirem. Šlo o sebevraždu, která svým způsobem pro zdravotníky představuje úlevu od hrůz pandemie.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Vzápětí ale přichází sedmý telefonát, ten nejtěžší. Přichází na místo, kde už volající žena resuscituje svojí matku. Zdravotníci to po ní přebírají a Almojera zjišťuje podrobnosti - přestávala dýchat a měla "ty příznaky". Nemohli se dostat na testování, ale prý "to" měla.
Almojera se ženy ptá, jestli je jediná příbuzná. Odpověď zní ano. Říká, že tam zdravotníci byli před třemi dny a zachraňovali jejího otce. Měl také příznaky a zemřel. Almojera odchází za kolegy s nadějí, že se dozví něco pozitivního. V jejich očích ale hned vidí, že starší žena zemřela. Teď musí dceři říct, že v průběhu tří dnů přišla o oba rodiče. Otce ještě nestihli ani pochovat. S trochou štěstí bude dvojitý pohřeb. Ale možná taky ne, teď se tyto věci v New Yorku nedělají.
V posledních dnech se dokonce na ostrově Hart nedaleko Bronxu začaly kopat hromadné hroby pro oběti koronaviru...
Muži a ženy na okraji
Jedna z nejtěžších věcí v takových situacích, kterých toho dne zažije celkem dvanáct, je podle paramedika to, že mu maska halí polovinu tváře. Pozůstalí vidí jenom jeho oči, v nichž se zračí strach a hrůza, zbytek emocí je zakrytých. Nemůže projevit účast, jak by chtěl. Alespoň ne tehdy, pokud by nechtěl riskovat, že přijde do styku s potenciální nákazou.
Cítí zmatek a emocionální vyčerpanost. Nikdy nezažil náročnější den a uvědomuje si, že mnoho jeho kolegů už nikdy nepocítí okamžik štěstí. Ne potom, co zažili a zažívají nadále. Možná některé potěší hezký západ slunce, ale když zavřou oči, vidí výjevy z práce.
Kolem desáté hodiny večer končí, vyčerpán fyzicky a psychicky. Jediný světlý okamžik dne nastává teď, když si uvědomí, že pokud by měl koronavirus, nemá koho doma nakazit. Žije sám a nemá děti. Ví ale o záchranářích, kteří přespávají v autech, aby neohrozili své rodiny.
Přesto se o i jeho kolegové hlásí na každou svojí směnu, aby pomáhali ostatním. I s vědomím, že koronavirus si vybírá také v jejich řadách. A naděje se pomalu vytrácí.
Na New York v časech koronaviru se můžete podívat do GALERIE:
Fotogalerie
Zdroj: bbc.com
