Imrich Rešeta
30. 05. 2020 09:00
Zdroj: Wikimedia Commons, Public domain
Sourozenecká rivalita je zdravá, když se projeví v tom, že se zocelené děti pak neztratí ve velkém světě. Pokud ale tomu velkému světu chtějí vládnout a uzurpují si ho tím, že povraždí konkurenci v rodině, něco je špatně.
Už od dob, co Kain v hněvu zabil Ábela, jehož obětní dar víc imponoval Bohu, je patrné, že rivalita mezi sourozenci může zajít hodně daleko. Historie nám ukazuje, že tohle všechno byl jenom pouhý začátek.
O důsledném sultánovi
V roce 1566 se narodil Mehmed III., vnuk slavného Sulejmana I., který se zajímal o filozofii a poezii, byl však také velkým podporovatelem umění. A to nejen toho povznášejícího, ale také válečného. Než padl u obléhání maďarského města Szigetvár, postaral se o to, aby Osmanská říše byla opravdovou světovou velmocí.
A takovou, byť už lehce uvadající, ji zdědil Mehmed III. Všude viděl nepřátele a soupeře a patrně měl pravdu, protože v těch dobách měli sultáni několik manželek a početné potomstvo, jak z legálních svazků, tak ze styků s konkubínami.
Aby Mehmed III. předešel tomu, že se o trůn přihlásí několik uchazečů, vlastně aby se přihlásil byť i jeden zájemce, postaral se o ně. O všechny své bratry, kteří byli k mání. Nechal zabít celkem 19 vlastních i nevlastních sourozenců.
Jeho následovníkem se stal až syn Ahmed I., který ale přeskočil staršího bratra Mahmuda, jenž byl zavražděn kvůli tomu, že usiloval o trůn moc horlivě. Mehmed III. umírá půl roku na to, prý z úzkosti vyvolané synovou smrtí.
Král za mřížemi
Vilém I. Dobyvatel ovládl v roce 1066 hned dvě země - Normandii a Anglii. A protože věděl, že mezi jeho dvěma syny, Robertem a Jindřichem, vládne nesmiřitelná rivalita, rozhodl se trůn odkázat třetímu - Vilému II.
Prvorozený, ale neschopný Robert dostává místo trůnu Normandii a Jindřich (na úvodním obrázku) slušné jmění. Když Vilém II. umírá po nešťastném honu, kdy ho náhodou trefí šíp do hlavy, Jindřich rychle využívá příležitost. Zabírá královskou pokladnici, nechá se korunovat a Listinou svobod přizná šlechticům víc práv, takže si získává mocné spojence. Po střetu o Normandii poráží, teď už Jindřich I. Anglický svého staršího bratra, a sice ho nedá zabít, Robert až do konce života, celých 28 let, sedí ve vězení.
Christopher Brooke, autor knížky The Saxon and Norman Kings (Králové Saska a Normandie), k tomu napsal: „uvěznit šlechtice na doživotí nebylo časté; uvěznit staršího bratra, se nestávalo prakticky nikdy".
A to ještě nebylo všechno. Robertovi se jednou povedlo utéct, jenže jeho kůň uvízl v bažinách a byl chycen. Aby se to víckrát neopakovalo, nechal mu Jindřich I. Anglický vypálit oči.
Čím méně bratrů, tím víc trůnu
Jméno Šáhdžahán, císaře Mughalské říše v letech 1628-1658, patrně nebude moc známé, byť jeho odkaz je přímo legendární. Byl velký mecenáš umění a na jeho popud byla postavena jedna z nejvýraznějších památek historie - Tádž Mahal.
Šáhdžahán, třetí ze čtyř synů syn císaře Džahángíra, sice nebyl první v pořadí na trůn, obecně měl prý nejlepší předpoklady stát se vladařem. Když otec umírá, sourozenci svedou boj. Jenže Šáhdžahán neponechává nic náhodě. Jednoho bratra nechá oslepit, uvěznit a pak popravit. Další dva rovnou zabít.
Vládne třicet let a pod jeho vedením říše vzkvétá, daří se umění a zvláště architektuře. Osud si ale vybere svou daň. Šáhdžahán v roce 1657 vážně onemocní, co vyvolá mezi jeho potomky boj o trůn. Starý pán se sice vyléčí, ale je uvězněn i s nejstarším synem Darem, kterého nový císař Aurangzéb, stejně jako dalšího bratra Muráda Bachša, později nechá zavraždit. Šáhdžahán zůstává ve vězení celých osm let, až do smrti, a prý byl celou tu dobu krutě ponižován.
