Imrich Rešeta
06. 06. 2020 07:58
Zdroj: Archiv
Šéfové královské nebo státní kasy někdy přímo překypovali kreativitou, pokud šlo o různorodost daní, kterými zatěžovali naše předky.
Když země nemá prostředky, jako obvykle se nejdřív uvažuje nad tím, co ještě lze zdanit. Minulost ukázala, že v tomto ohledu je možností opravdu spousta.
Pozor na vousy
Když se ruský car Petr I. Velký vrátil koncem 17. století z velké poznávací cesty po Evropě, zavedl ve své zemi několik novinek. Vedle měnové reformy to bylo přiblížení modernímu západu také oblečením a úpravou porostu tváře.
S tím druhým začal prakticky hned. V mnoha řemeslech zběhlý a manuálně zručný panovník na prvním setkání s nejvýznamnějšími představiteli země, kteří čekali, až jim nastíní jejich budoucnost, vytáhl břitvu. A začal šokované muže holit jednoho po druhém. Obrázek v úvodu článku je dobovou karikaturou této události.
Zatímco do té doby byli všichni na své vousy patřičně hrdí, teď o ně měli přijít v zájmu přibližování se západu? Nakonec to dopadlo trochu jinak. Původní nařízení o tom, že se mají holit všichni, kromě nevolníků a popů, bylo zmírněno daní z vousů. Byla odstupňována podle majetku a kdo ji zaplatil, dostal minci, která to stvrzovala.
Nebylo to ale poprvé, co se porost na tváři stal předmětem daně. O čtvrtstoletí dřív s tím přišel anglický král Jindřich VIII., který nebyl zrovna řádným hospodářem a zoufale potřeboval prostředky. V jeho podání se daň z vousů také odvíjela od majetku gentlemana, a tak se porost na tváři stal symbolem postavení.
Peníze nesmrdí
Jejich zdroj ale někdy páchne přímo pronikavě. Na počátku našeho letopočtu zavedl císař Nero daň z moči. Byla sice rychle zrušena, ale když po střídání několika krátkodobých císařů na trůn nastoupil Vespasián, prázdná pokladnice ho nutila zvažovat různé formy daní. A jednou z nich byl i poplatek za moč.
Šlo o její využívání k dalšímu zpracování. Moč z veřejných pisoárů římského systému Cloaca Maxima (Velká stoka) byla prodávána jako důležitá složka pro několik chemických procesů jako je činění nebo výroba vlny. Představovala také zdroj amoniaku na čištění a bělení vlněných tóg.
Podle římských historiků byl Vespasiánův syn Titus, který ho později nahradil na trůnu, znechucen povahou této daně. Otec před něj vyskládal několik mincí a zeptal se, jestli z nich něco cítí. Zmatený Titus odpověděl záporně. Na to Vespasián vyslovil jedno z nejznámějších rčení historie: „Peníze nesmrdí".
Popustit uzdu fantazii
Mezi nejkreativnější země, alespoň v oblasti vymýšlení daní, patří jednoznačně Anglie. Za posledních tisíc let se totiž předměty zdanění pohybují od cti až po pokrývky hlavy.
Pro rytíře bylo ve středověké Anglii povolání do války ve službě králi velkou ctí. Ale pokud se na to někdo necítil, mohl zaplatit poplatek známý jako daň za zbabělost. Poprvé se objevila kolem roku 1100 a zrušena byla až ve 14. století.
V roce 1712 zase vstoupila do platnosti daň, kvůli které byli příslušníci nižších tříd lehce rozpoznatelní již po čichu. Její zavedení totiž zvýšilo cenu mýdla natolik, že si jej mohli dovolit jenom movitější lidé. Vytvořil se samozřejmě prostor pro černý trh, a tak daňoví kontroloři na noc pečetili výrobcům mýdla jejich nářadí. Daň byla zrušena až po dlouhých a lehce zamřelých 141 letech.
V roce 1784 se na krátko objevila daň z pokrývky hlavy. Její výška se odvíjela od hodnoty toho, co měl muž na sobě. Jednoduchá levná čepice byla zpoplatněna třemi pencemi, nošení luxusního klobouku si vyžádalo dva šilinky.
A co ještě chtít od země, která v 17. století přinesla mnoho chladných nocí daní z krbů, nebo zamezila přístup denního světla, když si kvůli dani z oken lidi raději zazdili snad všechno až na dveře? Ještě tady přece byli političtí protivníci. Nekompromisní lord protektor Oliver Cromwell přišel s teorií, že za armádu by měli být zodpovědní monarchové, a tak uložil 10 % daň na královské rodiny. Které, shodou okolností, byly v opozici vůči jeho politice.
