Zuzana Aidomoanová
06. 08. 2019 16:00
Zdroj: Archiv
Houževnatá, paličatá, statečná a čestná. Taková byla Růžena Vacková, jedna z významných žen naší historie. Byla teprve druhou jmenovanou vysokoškolskou profesorkou v době, kdy se na ženy shlíželo spíše jen jako na matky a pečovatelky. S touto rolí se ale nehodlala smířit. Stejně jako později s nacismem a komunismem.
Růžena Vacková se narodila první rok 20. století ve Velkém Meziříčí. Doma musela čelit despotickému otci, který vzdělávání žen prostě neuznával. Stará škola, dalo by se říci. Ovšem paličatá Růžena se odmala zajímala o všechno dění kolem a toužila po studiu stejně jako muži. Na počátku století dost neobvyklé.
Její houževnatost ale nakonec zvítězila a Vacková nastoupila na gymnázium. Po maturitě pak studovala na Karlově univerzitě dějiny umění a klasickou archeologii. V pouhých dvaceti čtyřech letech promovala s vynikajícím prospěchem a o pár let později už se stala docentkou. Vědecká práce byla její vášní, které dokázala obětovat i svůj soukromý život. Neměla manžela ani děti.
Fotogalerie
Psala, a proto nebyla oblíbená
Kromě odborných článků psala i do novin, komentovala společenské dění, psala fejetony a divadelní kritiky. V těch se nebála poukazovat na plytkost mnoha divadelních her, autoři ji proto neměli dvakrát v lásce. Vacková však byla zvyklá nejen vzdorovat, ale především si stát za vlastním názorem. „Je lepší říkat vlastní pravdu, než opakovat a papouškovat tu společenskou lež,“ komentovala svůj příspěvek na téma rozhořčené reakce jednoho divadelního režiséra.
Budiž jí ke cti, že neútočila na soudobou tvorbu jen tak, odmítala ale zjednodušující postupy ukazující krásný život v první republice. Mezi její přátele patřili mimo jiné Karel a Josef Čapkovi, kteří si její práce nesmírně cenili.
Odboj byla jasná volba
Nástup fašismu a nacismu zastihl Vackovou na vrcholu vědecké práce. Ovšem ta šla na chvilku stranou, protože Vacková se okamžitě zapojila do odboje. Patřila k odbojové skupině Voláme číslo 15, která se snažila získávat informace o výrobě německých zbraní. Růžena také ukrývala a přenášela tajnou vysílačku.
V únoru 1945 je zatčena a odsouzena k trestu smrti. Naštěstí přichází konec války a Růžena Vacková odchází 5. května 1945 z pankrácké věznice domů. Kdo by ale čekal, že se stáhne do ústraní a bude si užívat druhé šance na život, ten se mýlí. Ve svém bytě téměř okamžitě začne pořádat semináře pro katolickou mládež. Po návratu na univerzitní půdu je v roce 1947 jmenována jako druhá žena v historii profesorkou.
Nástup komunismu ji zdrtí, ale nezlomí
Převratné události roku 1948 ji zastihnou v plné práci. Za protivládní demonstrace jsou z vysokých škol vyhazováni studenti. Jen málokterý pedagog má odvahu se vysokoškoláků zastat. Vacková se ovšem nebojí, veřejně vystupuje a dokonce se demonstrací účastní. To ji stojí místo a od roku 1950 už nesmí přednášet. V roce 1952 je Vacková zatčena a v monstrprocesu Mádr a spol. odsouzena na neuvěřitelných 22 let.
Ani ve vězení není ale Vacková poddajná. Kruté výslechy s ní nic nezmohou. Odmítá se podrobit vězeňskému řádu, jako katolička nechce pracovat o nedělích, drží protestní hladovky. Po večerech pak pořádá pro své spoluvězenkyně přednášky o dějinách umění či architektuře.
Nezlomná žena
Její věčný odpor proti komunistům ji stál jakoukoliv šanci na milost. Na svobodu se dostala jako jeden z posledních politických vězňů 50. let, a to v roce 1967. Ani tolik let strávených za mřížemi ji ovšem nedokázalo zlomit. Ihned začala pracovat v Klubu bývalých politických vězňů (K 231). V roce 1977 jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Byla i na pohřbu filozofa Jana Patočky. Zemřela v roce 1982 v Praze většinou národa bohužel opuštěná a zapomenutá.
PROHLÉDNĚTE SI GALERII SE ZAJÍMAVOSTMI O RŮŽENĚ VACKOVÉ.
