Imrich Rešeta
19. 08. 2020 14:50
Zdroj: Muzeum Andreje Pozdeeva
I když válku přežil, nese ji v sobě po celý život. Fotografie výtvarníka Jevgenije Stepanoviče Kobyteva ukazují, jak člověka poznačí posttraumatická stresová porucha.
Dvě fotografie v úvodu článku visí vedle sebe na zdi muzea Andreje Pozdeeva. Vlevo je mladý muž s jiskrou v oku, vpravo ten samý člověk, ale jako by prošel přes nějaký filtr sociálních sítí. Jenže tyto záběry byly pořízeny před víc než 75 lety.
Návrat jiného muže
Popisek na zdi muzea je prostý: „(Vlevo) Umělec Jevgenij Stepanovič Kobytev v den, kdy šel na frontu v roce 1941. (Vpravo) V roce 1945, když se vrátil.“ Víc by patrně nebylo potřeba dodávat. Místo svěžího muže plného elánu se vrátil někdo, kdo připomíná víc trosku než zdravého pětatřicátníka, kterým by Kobytev měl být.
Rozdíl je jak v propadlých tvářích, v nichž se odráží hrůzy II. světové války, tak v jeho pohledu. Zatímco v roce 1941 se díval hezky zpříma do fotoaparátu, o čtyři roky později sice hledí před sebe, ale ve skutečnosti patrně objektiv nevidí. Jeho pohled míří někam jinam, někam do dálky, nebo do minulosti, chcete-li.
I když by se dalo mluvit o štěstí, že se vrátil živý, to, jak Kobytev působí, naznačuje, že duchem zůstane navždy tam, kde se jeho proměna udála. A byť se podobnými stavy zaobírali odborníci již v 19. století a Sigmund Freud je zkoumal u účastníků I. světové války, na oficiální popis si musely počkat několik desetiletí. Jde totiž o posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD), která byla takto klasifikována až v roce 1980.
Malíř ve válce
Kobytev se původně chtěl stát umělcem, miloval malování portrétů a situací z běžného života. Šel proto studovat na Kyjevský státní umělecký institut, který je dnes známý jako Národní akademie vizuálních umění a architektury v Kyjevě.
V roce 1941 promoval s vyznamenáním, jenže už 22. června nacistické Německo napadlo Sovětský svaz a Kobytev narukoval. Několik týdnů poté je raněn a končí v zajateckém táboře Chorol, známým pod označením Dulag 160, kde se tísní desítky tisíc lidí. Nemají střechu nad hlavou, nic je nechrání před chladem a rozmary počasí. O dva roky později utíká na svobodu a připojuje se k Rudé armádě na jejím tažení za vítězstvím nad nacisty. To mu vynese třeba Řád hrdiny Sovětského svazu, jen Medaile za vítězství nad Německem mu je odepřena kvůli tomu, že byl v zajetí.
Mohl se ale konečně vrátit k malování a po válce působil na umělecké škole v Krasnojarsku. Ve vlastní tvorbě se potýkal především s válečnými zážitky a vytvořil desítky dramatických výjevů plných utrpění, ale také odvahy a přátelství. Některé z nich zařadil do souborů s názvy Lidé, bděte! a Do posledního dechu. Když v roce 1973 zemřel, jeho manželka Miroshkina věnovala celé umělcovo dílo a armádní ocenění Kyjevskému muzeu druhé světové války.
Zdroje: artchive.ru, rarehistoricalphotos.com
