Barbara Lorenzová
16. 10. 2018 23:21
Zdroj: Wikipedia.com
Příběh jako z červené knihovny, napadlo by každého, kdo tento skutečný příběh zaznamenal. Dvaadvacetiletá slovenská židovka Helena byla zajata a odvlečena do vyhlazovacího tábora, kde by ji za normálních okolností potkala jistá smrt. Osud s ní měl ale jiné plány a ona se sblížila s jedním z dozorců.
V březnu roku 1942 přijela slovenská židovská dívka Helena jedním z mnoha transportů do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Byla to mladá dívka, která byla v plné síle, a proto ji nacisté neposlali do plynové komory hned, ale využili ji jako pracovní sílu. Po krátké době přivezli do tábora i její sestru Rózinku s dětmi, takže mladá žena získala alespoň nějakou oporu v nelidských podmínkách, které v Birkenau panovaly. Helena dělala těžkou a namáhavou práci s cihlami a každý den viděla, jak ostatní ženy umírají vyčerpáním. Proto se chtěla dostat na pracoviště, kde to nebude až tak náročné a kde by jí svitla alespoň malinká naděje na delší život.
Po smrti jedné ze spoluvězenkyň, která pracovala v budově, kde se třídil majetek a práce tam nebyla tak náročná, si Helena oblékla její šaty a vydávala se za zemřelou ženu. Plán jí ale nevyšel. Druhý den si jedna z velitelek všimla neznámé tváře a Helena byla v podstatě hned odsouzena k trestu smrti. Mladá žena, smířená se svým koncem, se uzavřela do sebe a pomalu čekala na smrt. Osud ale zasáhl jinak a během jedné pracovní přestávky přišla mezi vězenkyně velitelka a zeptala se, která z nich umí hezky zpívat. Nikdo se nepřihlásil, ani Helena, i když zpívat uměla. Naštěstí se o jejím umění mezi ostatními vědělo, a tak padl výběr právě na ni.
Jeden z příslušníků SS zrovna v ten den slavil narozeniny, a tak mu měla některá z vězeňkyň zazpívat. Helena se slzami v očích předstoupila před onoho dozorce a začala zpívat. Když Helena skončila, dozorce věděl, že se mu mladá židovka výjimečně zalíbila. Chtěl, aby mu zazpívala ještě jednou. Helena nechtěla, ale dozorce, světe div se, poprosil. Helena mu tedy zazpívala a díky tomu dozorce zrušil její trest smrti. Dokonce jí zařídil, aby mohla pracovat na stejné pozici v továrně na třídění majetku. Helena tomu nemohla uvěřit, ale v příštích dnes se u ní dozorce Franz Wunsch zastavil a podal jí krabičku se sušenkami a vzkaz, na kterém bylo napsáno: „Zamiloval jsem se do tebe.“ Helena však prý hned vzkaz roztrhala a nechtěla ani pomyslet na to, že by mezi ní a nacistickým dozorcem mohl vzniknout romantický vztah. Franzovi se tedy vyhýbala obloukem.
Mezitím byly na smrt poslány Helenina sestra s dětmi. To mladé židovce nedalo a sama došla za dozorcem, aby je před smrtí zachránil. Osobně tedy došel do komory, ale bylo už bohužel pozdě. Obě děti v plynové komoře nakonec zemřely, ale podařilo se zachránit Heleninu sestru. Díky Wunschovi pak obě sestry přežily svoji smrt a i celý pobyt v táboře. To Heleně změnilo pohled na Franze a jeho lásku začala opětovat. Bylo vyloučené, aby tyto dvě osoby zůstávaly v bližším kontaktu, proto si posílaly zamilované vzkazy a Franz prý občas Heleně pošeptal do ucha, že ji miluje. Dokonce se spolu i několikrát vyspali, ale Helena to prý brala jako akt nutný pro přežití.
Po válce všichni tři vypovídali u soudu. Wunsch se vyznával z hluboké lásky ke slovenské židovce a přiznal, že ho city k ní úplně změnily. Avšak ostatní dozorci s tímto nemohli souhlasit a tvrdili, že Franz Wunsch židy z celého srdce nenáviděl, a dokonce se chtěl několikrát osobně zúčastnit trávení nevinných vězňů tím, že shazoval cyklon B do plynové komory. Helena i její sestra samozřejmě vypovídaly ve prospěch Franze. Dozorce byl poté zbaven všech obvinění. Nicméně vztah Wunsche a Heleny po válce nikdy nepřerostl v láskyplné pouto. Po letech Helena přiznala, že vztah mezi nimi nebyl možný, jelikož ona byla židovka a on nacistický dozorce. Přiznala ale, že jenom díky lásce, která v táboře vzplanula, přežila ona i její sestra. Při posledním loučení s Franzem prý od něho dostala lísteček s vídeňskou adresou jeho matky a s příslibem, že se o ni i o Rózinku jeho matka postará. Helena však papírek vyhodila. Vzpomněla si na slova svého otce: „Nikdy nezapomeň, kdo jsi.“ Helena zemřela v roce 2005 a Franz Wunsch o čtyři roky později, v roce 2009.
