Barbara Lorenzová
09. 01. 2019 19:12
Zdroj: Youtube.com
Málokdo by věřil, co je člověk schopen udělat druhému člověku. O to je strašnější, když je krutých činů schopno “něžné pohlaví”. Případy, které se staly za války v koncentračních táborech vypovídají o krutosti lidí, jež neznala hranice. Podívejme se na ty nejkrutější dozorkyně, které se nechvalně zapsaly do historie.
Ilse Koch (22.9.1906 – 1.9.1967)
Této lidské bestii bylo přezdíváno Panička z koncentráku. Byla manželkou buchenwaldského velitele Karla Kocha, kterého potkala jako sekretářka. Ilse byla perverzní a na vězních páchala opravdové zvrhlosti. S oblibou jezdila na koni a bičovala přitom vězně. Údajně si vyhlížela vězně s tetováním, z jejichž kůže potom nechala vyrábět obaly na knihy, stínítka na lampičky nebo rukavice.
Často nutila vězně mezi sebou k souloži, na jiné zase nechávala pustit psy a bavila se pohledem na to, jak hladoví vlčáci vykusují vězňům maso z těla. Byla prý úchylná na vysušené lidské hlavy, za což jí lidé také přezdívali Čarodějnice z Buchenwaldu. Ilse se snažila být přitažlivá, chodila prý mezi vězni s rozhalenou košilí a když se na ni někdo podíval, nekompromisně ho potrestala.
Dva roky po válce byla zatčena a americkým vojenským tribunálem odsouzena k doživotí. Po předčasném propuštění byla znovu odsouzena k doživotí a konečně 1. září 1967 spáchala v bavorské věznici sebevraždu oběšením.
Marie Mandelová (10.1.1912 - 24.1.1948)
Tato Rakušanka si v roce 1938 jako šestadvacetiletá sehnala práci dozorkyně v koncentračním táboře Lichtenburg v Sasku-Anhaltsku, odkud v květnu 1939 přešla do nového ženského tábora Ravensbrück u Berlína. Právě tam se z ní stala bezcitná bestie, která poslala na smrt nejméně půl milionu lidí. Měla totiž na starost selekci vězňů, kdo půjde přímo do plynu a kdo si může ještě chvíli „užít“ života.
Nechala se slyšet, že jí tato činnost připadala zábavná a nejvíce se vyžívala především v selekci dětí. Ty, které neposlala do plynu, vybírala jako pokusné králíky k lékařským experimentům. Vězně vnímala jako zvířata a také se podle toho k nim chovala. Jednu vězenkyni ukopala k smrti.
V roce 1942 byla převelena do Osvětimi. V květnu 1945 uprchla do rodného Münzkirchenu, kde byla v srpnu 1945 zatčena Američany a další rok předána Polsku. Tam byla odsouzena k trestu smrti. Její poslední slova před popravou prý byla: „Ať žije Polsko!“
Hildegard Lächert (20.1.1920 - 1995)
Tato dozorkyně se prý v civilu chovala mile a přívětivě, ale v „práci“ byla brutální a běsnící nevypočitatelná bestie. Kolikrát prý bezdůvodně bičovala vězně tak dlouho, dokud mu nezačala téct krev. Nebála se ani násilí na ženách. Dvě vězenkyně prý ukopala k smrti, jelikož už nezvládaly práci, kterou musely udělat.
Obzvlášť pak nesnášela židovské ženy a děti. Jednu těhotnou polskou dívku prý nechala roztrhat psem a ostatní vězni tomuto běsnění museli přihlížet. Velkým paradoxem je, že se tato lidská zrůda málem nedočkala trestu. V rámci Osvětimského procesu dostala patnáct let, z nichž si odpykala jen devět. Poté byla souzena za zločiny v Majdanku, za něž dostala dvanáct let. Nakonec zemřela až v roce 1995 ve svých 75 letech.
