Imrich Rešeta
25. 10. 2020 14:56
Zdroj: Paramount Pictures
Snídaně u Tiffanyho patří mezi nejslavnější filmy 60. let i díky rozkošné Audrey Hepburn. Dvěma Oscary oceněnou adaptaci knížky Trumana Capoteho dnes odvysílá ČT 2.
Jde o celovečerní ódu na slavnou klenotnickou značku, nebo příběh dívky, která lehkovážně prochází životem?
Fotogalerie
Nelze to oddělit, oboje k sobě neodmyslitelně patří i téměř šedesát let od premiéry.
Audrey versus Marilyn
Pro Trumana Capoteho, slavného spisovatele, který vedle Snídaně u Tiffanyho napsal třeba román Chladnokrevně, byla první a jedinou volbou do hlavní role Marilyn Monroe. Když zjistil, že Holly Golightlyovou bude hrát Audrey Hepburne, řekl, že ho studio podrazilo. Na nejvyšších patrech Hollywoodu totiž padlo rozhodnutí, že role prostitutky se do Marilyniny kariéry nehodí. A ona s tím souhlasila. Capote ale Holly stejně viděl spíš jako doprovod bohatých mužů. Nechá se od nich živit, bere si různé dárky, ale domů si neodvede každého. Není tedy prostitutka.
Ty dvě nemohly být odlišnější. Na jedné straně je Marilyn, smyslná žena plných tvarů se záplavou platinových vlasů, na druhé zase Audrey, jemné, spíš dívčí stvoření s úplně odlišnou dynamikou a tmavými vlasy upnutými nahoru. A tam, kde by ta první na movité muže vytasila dekolt, druhá upírá neuvěřitelně hluboké oči, v nichž se dá ztratit až příliš lehce.
Která by byla vhodnější do role dívky, jenž neumí dospět a využívá svůj šarm a mládí k tomu, aby vlastně dospět nikdy ani nemusela? Dnes těžko říct, s Marilyn by prostě šlo o úplně jiný film a úplně jinou Holly.
Osina u Tiffanyho
O něco méně slavně to dopadlo s druhou hlavní rolí, protože původně měl spisovatele Paula Varjaka, který Holly zamotá hlavu, ztvárnit Steve McQueen. Nakonec mu to ale nedovolily závazky ve westernovém seriálu Wanted: Dead or Alive.
Režisér Blake Edwards, který později proslul sérií Růžový panter, si jako druhého v pořadí vyhlédl Tonyho Curtise, ale ten se nelíbil producentům. Místo toho si vynutili George Pepparda. Když to Edwars slyšel, klekl si na kolena a prosil je, aby si to ještě rozmysleli. Nepomohlo to. Peppard se rozkmotřil s téměř celým štábem, neměli ho rádi herečtí kolegové a jedna z hádek s režisérem prý téměř skončila pěstním soubojem.
Peppard měl pocit, že by mohl filmu víc dominovat, chtěl hrát podle sebe a ne podle toho, jak jeho figuru definuje scénář nebo jaká byla představa režiséra. Výsledek je lehce unylý a nezůstane dlouho v paměti. Ale to by se patrně stalo komukoliv a s jakýmkoliv přístupem, protože neodolatelně živelná Audrey Hepburn převálcovala absolutně všechny.
