Imrich Rešeta
22. 08. 2020 11:25
Zdroj: Nadace Via
Co je nejdůležitější komoditou dneška? A jak se stalo, že neznáme lidi, kteří žijí ve stejném dome? Odpovědi na tyto a další otázky existují, jen s tím musí někdo začít něco dělat.
Po dekádě v médiích přešel Zdeněk Mihalco do Nadace Via, která se věnuje filantropii, ale pomáhá také rozvíjet komunitní život a prostředí v němž žijeme. A to bez ohledu na fakt, jestli jde o velkoměsto, nebo malou obec. Svoji činnost dělí do čtyř základních oblastí: budování mezilidské důvěry, vztahy mezi lidmi napříč společností, dárcovství a občanská angažovanost.
Kdy a jak se stalo, že komunity přestaly existovat?
První z faktorů je období totality, kdy se lidé začali uzavírat do svých zahrádek a chat. A až na povinnosti typu Akce Z komunitní život moc nebujel. V devadesátých letech se to nelepšilo, právě naopak. Rostla nedůvěra mezi lidmi a k systému. Teprve v posledních 10-15 letech se to začíná obnovovat. Dnes jsme zřejmě dál než za první republiky a komunitní život splňuje funkci, kterou by měl.
Jak vypadá dobře fungující komunita?
Říkáme tomu umění žít spolu. Víme, kdo žije za naší zdí a jsme ochotní udělat něco navíc pro své okolí a s lidmi, kteří v něm žijí. Vzít věci do rukou a postarat se o život ve své obci, nebo o své sousedy a přátele, ale i lidi, které neznáme.
Jsou třeba vesnice, kde se objevil jeden nebo dva lidé, kteří začali aktivizovat obec a pořádali setkání. A dnes jsou už tak daleko, že se dostali na radnici a obec vedou.
Ideální je, když jsou zapojeny všechny a příjmové věkové skupiny. Aby tam byl byznysmen, který může dodávat nějaké zdroje, případně duchovní. Říká se tomu přemosťující kapitál, jde o vybudování vztahů napříč vrstvami. Známe někoho, kdo je z jiné sféry, než my sami.
Nejde to trošku proti době, která klade na piedestál individualitu?
Ano a je to také trošku v protikladu s tím, co s námi dělají sociální sítě. Uzavírají nás do komfortních zón nám známých světů. Máme tam jen své známé a kamarády, a nedostaneme se k lidem, kteří mají trošku jiné názory, jsou z jiné generace a mají jiné vzdělání.
Toto všechno umožňuje komunitní život. Nejen že spolu něco udělají, třeba vyčistí koryto řeky, ale dalším rozměrem je, že se lidé potkají, vytvoří vazby a učí se spolupráci. Říká se tomu také škola demokracie, umění kompromisu nebo umění spolupráce.
Když něco nefunguje...
Jinak asi vypadá konfrontace na sociální síti, a jinak na živém setkání.
Určitě je něco jiného pokřikování na sociálních sítích a něco jiného diskuse na komunitním plánování. I když tam to také dokáže být dost drsné. (smích) Ale setkání naživo má pořád svoje kouzlo a je to k něčemu dobré.
Liší se tato setkání v malé obci a ve velkoměstě?
V malé obci je to nejjednodušší, protože se lidé spolu znají. Mají třeba nějaké historické spory, často je konflikt mezi starousedlíky a nově příchozími. Ale je tam jednodušší vytvořit komunitu, než ve velkém městě, kde se k tomu musí přistupovat trošku jinak.
Jak lze lidi postrčit k tomu, aby se do něčeho pustili? Každý má svůj život, práce si vyžaduje spoustu času a dělat něco na úkor svého volného času...
Není to jednoduché. Velmi často to začíná tak, že se někdo přestěhuje ze zahraničí, nebo se vrátí ze studií do svého rodného města, a zjistí, že tam život nefunguje tak, jak by si představoval. A tak trošku z donucení se začne zajímat o to, co se děje. Začne chodit na zastupitelstvo nebo pořádat letní kino, aby se začalo něco dít.
Obecně je to ale v dnešní době, kdy je čas nejcennější komoditou, náročné a komunitní aktivity ho berou strašně moc.
Nejcennější komoditou je čas
Na stránce Nadace Via používáte formulaci „Město, kde je radost žít“. Co si pod tím lze představit?
Místo, kde znáte své sousedy, zdravíte je. Je tam radnice otevřená lidem. Lidé jsou ochotní postarat se o ty, co jsou na okraji. Jsou ochotní darovat druhým a starají se nejen o své bezprostřední okolí, ale také o to, které je za obcí. O krajinu a přírodu. Jsou schopní spolupracovat, je tam kulturní a spolkový život.
Druhým zásadním tématem je pro nadaci filantropie. Ne ale nutně ve smyslu finančním.
Čas je dnes komodita někdy cennější než peníze. Věnovat někomu svůj čas, svoji expertízu, je svým způsobem cennější. Filantropie je stále vnímána jako záležitost superbohatých lidí, ale ve skutečnosti to tak není. V nejširším smyslu slovo filantropie znamená lásku k člověku nebo péči o druhého.
U nás se dá spočítat, že lidé darují víc, než roste ekonomika. To vyplývá ze srovnání daňových přiznání nebo naší online služby Darujme.cz. Přibývá i pravidelného dárcovství, co je nesmírně důležitá věc. Nejsou to jen emoční dary, kdy třeba v době koronakrize lidé jednorázově darují na něco, co je potřeba, ale opravdu zodpovědně posílají měsíčně tři stovky na aktivitu, kterou považují za prospěšnou. A to je pro organizace a dobročinné spolky to nejcennější.
Dá se nějak vysvětlit nárůst přispívajících?
Jeden důvod je pragmatický a pochopitelný. Díky růstu ekonomiky mají lidé peníze navíc a jsou ochotni je investovat i jinak, než jen do materiálních statků. Druhá věc je trend, který má kořeny na západě. Společnost se nějakým způsobem rozvíjí, vidíme, že přibývá počet lidí, kteří jsou aktivní a zodpovědní za svoje okolí. Přibývá také dárců, kteří mají hodně peněz a jsou ochotní je darovat. Jsou to lidé, kteří mají rodinné firmy, nebo zbohatli svépomocí, a nejde už o privatizační typy z devadesátých let.
Emoce v hlavní roli
Podle psychologů má dárce ze své aktivity dobrý pocit. Souvisí to také s tím?
Můžou tam být i negativní důvody, člověk si trošku kompenzuje karmu. Ale většinou dárci přináší dar osobní štěstí. Když darujete pravidelně, nebo dáte někomu něco jen tak, a neočekáváte nic zpátky, zvyšuje to pocit štěstí. Pokud si to člověk vyzkouší, má snahu o opakování, protože mu to přineslo pozitivní emoci.
Jak je to s méně zajímavými oblastmi charity? Třeba bezdomovci v porovnání se zvířaty?
Jeden z trendů posledních měsíců, který se hodně ukázal v koronakrizi, jsou matky samoživitelky. Je to nové téma. Obecně platí, že lidé darují hodně na projekty, které spojují zvířata a lidi. Tradičně skomírá bezdomovectví, menšiny a konflikty ve vzdálených oblastech. Ale to se mění. Teď třeba byla hodně podpořena kultura, co nebývalo obvyklé.
Proč si víc lidí vybírá zvířata?
Velkou roli hraje prvotní emoce. Nemocné dítě nebo týraná zvířata vzbuzují soucit, člověk je schopen a ochoten rychle darovat. Lidé, kteří přemýšlejí dlouhodobě, dávají peníze na něco, co není tak atraktivní na první pohled.
Umění darovat
K tomu se ale asi musí dorůst a to mluvím o společnosti jako o celku.
Určitě ano. I filantropie je určitým způsobem forma vzdělání. Třeba lidé, kteří mají hodně peněz, jsou často trochu nešťastní, protože nevědí, jak dobře darovat. Když podnikáte, vidíte, jestli zisk roste nebo klesá. U filantropie je to mnohem subtilnější, jde víc o umění, než o byznys. Není to úplně jednoduché a přímočaré.
Jaká jsou ve vašem oboru témata budoucnosti?
Hodně zajímavé téma je dar ze závěti, co v Česku nebo v Evropě nebývá zvykem. Málokdo si uvědomuje, že když nemá děti nebo příbuzné, ale disponuje nějakým majetkem, měl by sepsat závěť, protože to jinak připadne státu. V některých anglosasských zemích je standardem odkazovat část svého jmění dobročinným organizacím.
