Dlouhodobé nošení ochranných prostředků, jako jsou roušky a respirátory, a následné dopady na komunikaci obecně jsou předmětem mnoha výzkumů z různých oblastí lidského života.
O očích se říká, že představují okno do duše. Protože už téměř po dobu jednoho roku nosíme roušky, a v komunikaci, respektive její neverbální části jsme ochuzení o výrazy obličeje, jsou oči a oční kontakt důležitější než kdy jindy.
Úsměv Donalda Trumpa
Jednou z nejpamátnějších scén posledních dnů prezidentování Donalda Trumpa je jeho vítězoslavný úsměv, když si na veřejnost v rámci kampaně sundal roušku. Svérázný muž tím nejen ukázal svým následovníkům, že se nebojí covidu-19, nebo si nic nedělá z doporučení odborníků, ale odhalením tváře získal v jistém smyslu výhodu.
Výhodu toho, že může do neverbální komunikace zapojit celou tvář, na níž Trump dlouhá léta nosí nesmlouvavý výraz vítěze, bez ohledu na to, jaká je skutečnost.
Není v tom, samozřejmě, sám. Ostatně, na veřejná focení a projevy se po celém světě vztahují pandemické výjimky, protože zakrytím půlky obličeje ztrácí komunikace velkou část působivosti.
Rande s maskou
Gabrielle H. Saunders, která se na Univerzitě v Manchesteru věnuje audiologii a ztrátě sluchu, říká, že nošení masky nebo roušky mění přenos zvuku, odstraňuje vizuální pomůcku, jakou je odezírání ze rtů, a snižuje viditelnost výrazu tváře. Nejde ale o všechny emoce. I když dochází k omezení naši schopnosti vnímat mimiku vyjadřující štěstí i znechucení, má to menší dopad na rozpoznávání překvapení, hněvu nebo strachu. Podle Saunders to dokládají studie žen, které si zahalují obličeje podle islámské tradice.
Hollyanna Marler a Annabel Ditton zase v článku s přímočarým názvem Usmívám se na vás analyzují vztah lékař-pacient a poznamenávají, že v této oblasti snižuje nošení masky vnímání lékařovy empatie a účasti. Ukazuje se totiž, že při vnímání emocí přikládáme velkou váhu také podnětům, které vyjadřují ústa. Kvůli masce nevidíme byť jen zdánlivý náznak úsměvu, odhodlaně sevřené rty a další výrazové prostředky.
Emmelyn A.J. Croes zkoumala se svými kolegy jinou oblast - takzvané rychlé rande, kdy máte na seznámení s protějškem jen několik minut a pak dojde ke střídání. Studie s názvem Role očního kontaktu při rozvoji přitažlivosti sice nezjistila přímý dopad očního kontaktu na „vznik“ přitažlivosti, ale její výsledky jsou zajímavé v jiném směru. Po navázaní očního kontaktu se lidé ptali méně osobních věcí svého protějšku a sami se otevřeli víc. Sdílení a otevřenost jsou důležitou součástí zdravého vztahu a, jak je vidět, neovlivní je ani nošení roušek. Rčení o okně do duše tak neztrácí platnost ani v době pandemie.
Zdroje: onlinelibrary.wiley.com, tandfonline.com, sciencedirect.com, psychologytoday.com