Imrich Rešeta
28. 06. 2020 08:39
Zdroj: Wikimedia Commons, Public Domain
Představa, že monarcha musí být důstojný člověk s šedinami a ideálně půl stoletím zkušeností, neplatí vždy. Historie zná případy, kdy na trůn nastoupil i novorozenec.
Podle legendy byl tím úplně nejmladší vladařem Šápúr II., perský velkokrál z rodu Sásánovců. Když v roce 309 zemřel jeho otec Hormizd II., nebyl následník trůnu ještě na světě.
Fotogalerie
Aby se Šápúr II. mohl stát králem, koruna byla přiložena na břicho jeho matky, jedné z konkubín Hormizda II.
Novorozenci vládnou
Šápúr II. byl výjimkou, obvykle se totiž alespoň čekalo na to, až bude příští vladař na světě. Tak tomu bylo v případě Alfonse XIII., který se stal španělským králem hned v den svého narození. Na opravdové vládnutí si ale musel počkat až do šestnáctých narozenin.
Narození Jana I. Francouzského bylo také netrpělivě očekáváno, neboť jeho otec Ludvík X. Francouzský zemřel v červnu 1316 a země byla bez panovníka. Když Jan I. přišel v listopadu na svět, stal se okamžitě králem a získává také poněkud nelichotivý titul Pohrobek. Umírá však již po pěti dnech a trůn převezme strýc Filip V., o kterém se spekuluje, že měl ve smrti mladého krále prsty.
Monarchové stárnou
Mezi panovníky, kteří získali trůn o něco starší, je patrně nejznámější Marie Stuartovna, skotská a francouzská královna. U ní čekali do šestého dne života. Korunovace pak proběhla ještě před oslavou prvních narozenin. S Marií Stuartovnou to všechno šlo trochu rychleji, v šesti letech už měla přislíbeného ženicha, budoucího francouzského krále Františka II., a v patnácti se za něj vdává.
Ruský car Ivan VI. Antonovič (na úvodním obrázku) se v roce 1740 ujímá vlády jako dvouměsíční kluk. Ale ne na dlouho. Už po roce přichází převrat a Ivan VI. putuje do vyhnanství. Až do konce svého tragického života je vězněn, co si vyžádá daň na jeho duševním zdraví - trpí depresemi a záchvaty zuřivosti.
Vysloveně matadorem byl devítiměsíční Jindřich VI, na kterého povinnosti anglického krále připadly v roce 1422.
Poslední čínský císař
Za mladé krále a královny obvykle vládli jejich příbuzní a dítě na trůnu sloužilo jenom jako symbol toho, že se pokračuje v pokrevní linii. Často na tyto panovníky nečekalo nic hezkého, tlak a intriky, které má problém zvládnout i dospělý.
A nejde jenom o evropskou záležitost. Třeba poslední čínský císař Pchu I získává v roce 1908 vládu nad obrovskou zemí jako dvouletý, ale za rohem už číhala revoluce, která měla od základů změnit politický systém.
Pchu I po odchodu ze Zakázaného města tře bídu a je nucen rozprodávat cenné sbírky. Po druhé světové válce strávil řadu let ve vězení a když se v 60. letech dostává konečně na svobodu, živí se jako zahradník. V roce 1967 umírá na rakovinu, je pochován bez velkých poct a jako řadový občan. Jeho životní příběh se stal námětem devíti Oscary oceněného filmu Poslední císař (1987) italského režiséra Bernarda Bertolucciho.
