Imrich Rešeta
25. 07. 2020 15:52
Zdroj: Wikimedia Commons, Public Domain
V létě 1858 byl Londýn doslova paralyzován. Nešlo ale o žádnou masovou stávku nebo válečný stav. Může za to řeka Temže, která páchla tak, že lidé odpadávali přímo na ulicích.
Temže představovala pro obyvatele Londýna jak zdroj vody, tak místo, kde obvykle končil odpad. Už v 17. století se ale ukázalo, že míchat to dohromady není nejlepší řešení.
Fotogalerie
Jenže nikdo s tím nic neudělal. A tak se město postupně ponořilo do život paralyzujícího ovzduší.
Londýn v problémech
V roce 1815 byl Londýn s milionem obyvatel největším městem na světě a v průběhu dalších čtyř dekád tento počet narostl až trojnásobně. Bylo proto potřeba něco udělat se stavem kanalizace. V padesátých letech 19. století ve městě existovalo 200 000 žump a 360 kanálů. Mnoho z nich se nacházelo ve špatném stavu, proto se starobylé dřevěné potrubí postupně nahrazovalo kovovým. Zaváděly se také splachovací toalety, které přidaly do systému další objem odpadu.
Odpad tří milionů duší, spolu s tím, co vyprodukoval rostoucí průmysl, ať už továrny nebo jatka, přetěžoval kanalizaci a přebytky se z velké části dostávaly do Temže. Řeky, kterou i nadále mnoho lidí používalo jako zdroj pitné vody.
Temže byla v té době jednou z nejvíc znečištěných řek na světě a i když o tom úřady věděly, nikdo netušil, jak se s tímto problémem vypořádat. Prostě se to tolerovalo. Až do roku 1858.
Královna na břehu
Slavný britský fyzik Michael Faraday (na úvodním obrázku s mýtickým otcem Temže) podnikl v roce 1855 výlet lodí po Temži a její vody popsal jako bledě hnědou směs fekální hmoty a průmyslového odpadu. V dopise pro noviny Times varoval před tím, kam může vést neřešení tohoto problému. Horká sezóna prý navíc dává smutný důkaz o pošetilosti lidské nedbalosti.
O tři roky později došlo na jeho slova. V červnu 1858 se teploty ve stínu pohybovaly na úrovních 34-36 stupňů a na slunci stoupaly až k 48 stupňům. Hladina Temže klesla a odpad z kanalizací zůstával na březích, kde se do něj opřelo Slunce a ještě znásobilo čichový zážitek. Lidé z toho odpadávali přímo na ulicích a městem se začaly šířit různé nemoci. Mluvilo se dokonce o přesunutí parlamentu jinam, protože jeho zasedání komplikoval puch pronikající i přes utěsněná okna.
Říká se také, že jednoho slunečného odpoledne chtěla královna Viktorie podniknout plavbu po Temži, ale kvůli zápachu se rychle vrátila na břeh. The Illustrated London News tehdy popsaly nedostatek úsilí vlády o vyřešení celé situace: „Můžeme kolonizovat nejvzdálenější konce Země; můžeme dobýt Indii; můžeme zaplatit úroky z největšího dluhu, jaký kdy byl pořízen; můžeme šířit naše jméno a naši slávu a naše bohatství do všech částí světa; ale nemůžeme vyčistit Temži.“
Nenápadný hrdina Londýna
Během června a července roku 1858 bylo do Temže vypuštěno přes 220 tun vápna, obvykle se při odlivu posýpaly také břehy řeky. Jenže to bylo jenom dočasné řešení. Konečně proto došlo na práci Josepha Bazalgettea, úředníka, který byl již v roce 1849 pověřen přípravou nového plánu městské kanalizace.
Šlo o velkorysý návrh. Bazalgette počítal s menšími kanalizacemi, které ústily do masivnějších a ty odváděly odpad mimo město. Dokonce uvažoval ve větších dimenzích a udržitelnosti i při nárůstu počtu obyvatel až na 4,5 milionu.
Výstavba moderní kanalizace trvala do roku 1875 a díky ní poklesl počet vodou přenášených nemocí téměř na nulu. Zmizely také opakující se epidemie cholery. Bazalgette, byť jeho jméno dnes není příliš známo, zachránil tisíce životů a jedno z největších měst na světě vytáhl z hygienických problému. Pozůstatky této kanalizace existují ještě dnes a některé části jsou zpřístupněné také turistům.
Na obrázky z výstavby moderní londýnské kanalizace se můžete podívat do GALERIE:
Fotogalerie
Zdroje: thevintagenews.com, wikipedia.org, historycollection.com
