Veronika Mottlová
02. 11. 2019 07:40
Zdroj: Wikimedia Commons
Emil Holub, Miroslav Holub, Jiří Hanzelka… Naše historie zná celou řadu slavných cestovatelů. Mezi nimi však trochu zaniká osud Barbory Markéty Eliášové, která jako vůbec první žena absolvovala cestu kolem světa. Narodila se přesně před 145 lety.
Narodila se v malé vísce Jiříkovice (Jihomoravský kraj) v domě č. p. 26 jako nemanželská dcera matce Apoleně Eliášové, otec v matrice není uveden. S matkou však strávila pouze krátkou dobu, ta totiž již v jejích čtyřech letech zemřela. Tak neblaze začal život Barbory Markéty Eliášové, slavné české cestovatelky, spisovatelky a novinářky. Je tomu 145 let, kdy 2. listopadu 1874 v tehdejším Rakousko-Uhersku spatřila světlo světa tato obdivuhodná žena.
Fotogalerie
Sirotek živený obcí
Její první kroky do života nezačaly nijak povzbudivě. Po smrti matky se Barbora stala sirotkem, a tak byla vychovávána na obecní útraty. Malá holčička však měla štěstí v neštěstí. Její výchovy se totiž ujal místní učitel Jan Hudeček, který si všiml dívčina talentu a povzbuzoval ji ve vzdělávání. Tímto jí umožnil dále se rozvíjet. Její cesta do světa však vedla ještě přes mnoho překážek. Jak se tedy obecní sirotek dostal až do Japonska?
Těžké začátky
Ve čtrnácti letech Barbora, právě na doporučení svého učitele, odešla do Brna, kde se jí ujala bezdětná rodina. Pracovala v textilní továrně a po práci se pilně učila německy. Díky tomu poté získala místo služebné v rodině německé herečky. U ní dostala svou další velkou šanci, rodina totiž disponovala velkou knihovnou, k níž měla mladičká dívka přístup. Později se všechny společně odstěhovaly (herečka žila se svou matkou) do Vídně, kde se jí dostalo rozsáhlého jazykového vzdělání. Pokračovala ve studiu němčiny a začala také s angličtinou, získala i přehled v oblasti obchodu.
Stěhování do Prahy a první cesta
Dalším krokem bylo stěhování do Prahy, kde Barbora získala místo ve firmě vyrábějící parkety. Zde vyřizovala německou a francouzskou korespondenci. V Praze také získala státní zkoušku z angličtiny, při které se seznámila s bezdětnými manželi, univerzitním profesorem J. E. Mourkem a jeho anglickou manželkou. Tito dva ji podporovali v dalším vzdělávání a dokonce jí půjčili na cestu do Anglie, kde se dále mohla zdokonalovat v jazyce. Při této cestě navštívila mimo jiné i Paříž.
Návrat do vlasti
Roku 1904 se Barbora vrátila do Prahy a začala vyučovat angličtinu na Vyšší dívčí škole, poskytovala ale i soukromé lekce. Roku 1911 však přišla rána, a ne jediná. Na otravu krve zemřel její snoubenec a později téhož roku také profesor Mourek. To ji vedlo k životnímu rozhodnutí vzít si roční neplacené volno a vydat se do Japonska.
První cesta do velkého světa
Na svou první cestu do světa se tak vydala v červenci 1912. Její kroky vedly nejprve do Moskvy a poté přes Transsibiřskou magistrálu do Vladivostoku. Poté se plavila parníkem na ostrov Honšú a vlakem cestovala pod sopku Asama (nedaleko Nagana). Zde pracovala jako vychovatelka dvou dcer anglického profesora Lawrence z Tokijské univerzity. Společně s nimi podnikala výlety do buddhistických chrámů. Když pak rodina přesídlila zpět do Tokia, začala se Barbora opět živit jako učitelka angličtiny, francouzštiny a němčiny.
Japonské dobrodružství
A nebyla by to Barbora Eliášová, kdyby ze svého pobytu v Japonsku nevytěžila co nejvíce. Snažila se osvojit si japonský způsob života. Naučila se japonsky, nosila kimono, jedla hůlkami a jako první Evropanka se zúčastnila kurzu ikebany. Ve volném čase se věnovala pěstování bonsají nebo aranžování květin. Zpět do Evropy se pak vydala přes Havajské ostrovy, San Francisco a New York, dále na Island a odsud až do Německa.
Druhá cesta do Japonska
Na druhou cestu do Japonska se Eliášová vydala přes Suezský průplav roku 1920. Tentokrát navštívila také Malajsii, Čínu a Indii. V Japonsku pracovala jako koncipientka pro nově zřízenou československou ambasádu a přednášela o novém Československu. Vedení ambasády však mělo neshody s tehdejším ministrem zahraničí Edvardem Benešem, což nakonec vyústilo v její odvolání a roku 1921 předčasnému penzionování. Za svou práci obdržela od T. G. Masaryka děkovný dopis.
Třetí cesta do Japonska
Roku 1923 se do Japonska vydala již potřetí. Navštívila egyptské pyramidy v Gíze, pokračovala přes Cejlon, Singapur, Hongkong a Šanghaj do Nagasaki a Jokohamy. Její cesty však nebyly pouze idylické. Při neštěstí z 1. září 1923 (velké zemětřesení), při kterém zemřelo 100 tisíc lidí, málem přišla o život a stálo ji celý majetek. Vydala se na třídenní pěší cestu z Jokohamy do přístavu Kóbe a s pomocí místních a později i úřadů se vrátila domů.
A jak to bylo dál
Na svou poslední cestu do Japonska se vydala roku 1929 a ten rok navštívila i Koreu, Mandžusko a Sovětský svaz. V dalších letech pak pracovala pro Ministerstvo zahraničních věcí jako překladatelka, ale věnovala se i literatuře. Během 2. světové války se dokonce zapojila do odboje. Tato výjimečná žena dožila v domě na pražské Pankráci a pohřbena je na Olšanských hřbitovech. Svou bohatou písemnou pozůstalost odkázala Náprstkovu muzeu.
